Vítám vás na mých stránkách:)

V pokoji bylo šero a zima, po celém pokoji bylo hrobové ticho. Místností se do všech koutů rozprostírala nevyřčená otázka. Sandra seděla na posteli s hlavou v dlaních, nevěděla jak už dlouho takhle sedí a přemýšlí jen nad tou jedinou věcí. Tiše zvedla hlavu a podívala se na probouzející město. Dívala se a přemýšlela nad osudy těch pár lidí kteří jednou za dlouhou dobu prošli po deštěm zmáčených chodnících. Přitiskla čelo ke studenému oknu a její pohled sklouznul za město, tam, kde je les, hřbitov..

Na okno se posadila můra a vzrušeně mávala svými křídly. Sandra se na ní lehce usmála a do stejných míst, jenže z druhé strany, položila svou ruku. Ty se máš, můžeš letět kam se ti zachce. Řekla můře která si jí nevšímala. Z vedlejší místnosti doléhaly k Sandřiným uším zvuky. Už zase se hádají, proč mi musí tolik ubližovat. Položila si otázku a přešla pokoj k posteli. Položila se na ni a myšlenkami se snažila utéct mimo její pokoj, tam, kde by nebyly slyšet hlasy hádající se matky a jejího přítele, někam mimo město, někam pryč. Vzpomínkami se dostala do doby kdy ještě žil její otec, vzpomínala na to, jak si s ní hrál, jak jí pokládal všelijaké hádanky a jak jí četl pohádky a ona s dětskými culíčky a vykulenými očima hltala každé jeho slovo. " Kdy se vrátíš?" ptala se osmiletá dívka svého otce " Až za týden." Odpověděl muž rovnající do auta své kufry " A proč až tak dlouho?" " Protože musím pracovat. Slibuju že příští neděli tu budu." " Neodjížděj, prosím.." žadonila malá dívenka " Musím, přivezu ti něco hezkého. Mám tě moc rád.". Sandra svého otce vyhlížela každý den ale nevrátil se, už nikdy..

Sandra se vrátila do současnosti, hlasy z vedlejšího pokoje už utichly a proměnily se v hysterický pláč. Sandra ležela na posteli a z očí se jí kutálely slzy. Otcovy poslední slova jí neustále zněly v hlavě. Proč jsi odešel? Slíbil jsi mi že se vrátíš.. Ty jsi to slíbil! Proč lidé slibují když nemůžou daný slib splnit? Proč jsi mě tu nechal samotnou? Sandra se zvedla ze své postele a otevřela dveře do obývacího pokoje, nikdo tu nebyl. Po zemi se válelo oblečení, televize vydávala jen šumivé zvuky a obraz nahradily černobílé tečky. Na stole byla láhev od nějakého alkoholu, v popelníku dohořívala cigareta. Sandra opatrně prošla obývákem a zaklepala na dveře od koupelny odkud byl stále slyšet pláč. " Mami? Jsi tam?" zeptala se dívka ale odpověď nedostala. " Mami? Tak jsi tam? Já vím, že si, tak mi otevři." " Běž pryč!" ozvalo se z koupelny rozechvělým hlasem " Mami? Co je?" nedala se Sandra odbít " Neslyšelas? Vypadni! Táhni! Stejně je to tvoje vina že se pořád hádáme! Běž! Vypadni a už se nevracej!". Sandra se zděšeně podívala na dveře, nevěřila svým uším. Co je moje chyba? Co jsem provedla? Dívka si nebyla žádného svého prohřešku vědoma. Vždyť nic neudělala, s matčiným přítelem se ani nebaví tak jak může být příčinou všech sporů. Smutně se koukla na dveře a vběhla do svého pokoje kde za sebou hlasitě zabouchla dveře. Oči se jí znovu zalily slzami. No tak! Uklidni se! Udělám to, co chtěla! Rychle se oblékla a podívala se do zrcadla. V odraze viděla asi sedmnáctiletou dívku s blednou pletí, dlouhými černými vlasy a čokoládově hnědými oči. Po tvářích měla rozmazanou řasenku. Rychle si začala stírat rozmazaný make-up ale moc to nepomáhalo. Kašlu na to! Pomyslela si, rozhlédla se po svém pokoji a rychle vyběhla ven z bytu. Seběhla schody a už stála venku. Zhluboka se nadýchla smogového vzduchu a začala vybírat směr své cesty. Chodila dlouho, kolem ní chodili lidé kteří na ni znechuceně koukali jako kdyby měla nějakou vážnou nemoc. Moc si jich nevšímala. Znovu a znovu se vracela ke svému otci .Proč? Proč jsi mě opustil? Proč jsi mě nechal na tomhle světě samotnou? Proč jsi mě nevzal s sebou? Proč jsi mi tak ublížil? Měl ses vrátit a nebo mě tu aspoň nenechávat. Už to tu déle nevydržím!Já chci pryč…

Sandra stála na mostě a přes zábradlí se koukala dolů. Jaké by to bylo skočit tam? Nechat všechny starosti tady. Jaké by to bylo na nic nemyslet a jen tak letět? Kladla si otázky ale nikdo jí neodpovídal. Byla na všechno sama. Ne, teď a tady ne! Až někdy jindy a někde jinde! Ne teď a hlavně ne tady!

Sandra stála zpět na sídlišti, všechny ty paneláky jí připomínaly krabice. Bezbarevné, nudné, někde neobjeví nápis a pak zase šeď. Rozhlédla se po tom všem stereotypu a pak pomalými kroky došla k její krabici. Nastoupila do výtahu a zmáčkla číslo 8. Výtah se ale nerozjel, někdo otevřel jeho dveře. K Sandře přistoupily dvě dívky asi stejného věku. Obě se smály, asi nikdy nepoznaly co je to mít strach, přijít o někoho blízkého.. Obě dvě měly totiž na starosti jiné věci než se zajímat o ostatní lidi a to byl jejich vzhled. Sotva si všimly dívky stojící v rohu výtahu věnovaly jí povýšený pohled a nenápadně ji začaly pomlouvat aniž by ji poznaly. Nelíbilo se jim asi to jak byla oblečená, možná se jim nelíbily její černé dlouhé vlasy, nebo rozmazaný make-up. Dívky se začaly hlasitě smát kdykoliv se na Sandru podívaly. Sandra rychle sklopila svůj zrak a koukala se na špinavou podlahu výtahu. Konečně osmé patro. Pomyslela si radostně a co nejrychleji to šlo opustila výtah. Když přišla domů všude bylo ticho. Sandra vešla do svého pokoje a pustila si přehrávač. Sedla si ke svému stolu a z první zásuvky si vyndala papír a pero. Nejdřív přemýšlela co napsat ale nakonec začala psát první co jí napadalo:

Mami, promiň že jsem neměla dost odvahy k tomu, abych ti řekla to, co se ti tu snažím sdělit. Měla jsem tě vždy ráda a vím že i ty mě i když jsi to neuměla dát pořádně najevo. Moc mě mrzí že jsem ti nikdy nedokázala pomoci a že jsem ti nikdy nerozuměla. Promiň že jsem takový srab. Své problémy jsem vždy řešila jedním způsobem a jiný jsem bohužel už nenašla. Mám tě moc ráda a věř mi, že kdybych věděla jak to změnit, tak bych to neudělala. Nashledanou v nějakém příštím a doufám že pro nás pro obě lepším světě.

Tvá Sandra

Dopis si po sobě naposled přečetla a položila ho v obývacím pokoji na stůl. Vešla do svého pokoje a znovu pustila smutnou písničku. Lehla si na postel a podívala se na 10let starou fotku na které se s mámou a tátou smějí do objektivu. "Miluji vás!" To byly její poslední slova. Pak už jen vzala žiletku a koukla se na své zápěstí které bylo celé zjizvené. Žiletkou silně přejela přes tepnu, chvilku si držela ruku před očima ale pak už jí ztěžkla spadla na postel vedle ní. Dívala se, jak bílé povlečení zaplavuje krásná rudá krev. Celé její tělo zalilo teplo. Chtělo se jí strašně spát. Naposledy se usmála a pak…