Vítám vás na mých stránkách:)

Úsměv mu na tváři hned zmizel, nervózně si poposadil brýle a trochu se v křesle narovnal. Dívka se zadívala na své ruce. Nehty měla obarvené na černo a místama byl lak už sloupaný. Na hubených prstech měla stříbrné prsteny které na sobě měly netopýry, lebky nebo kostry. " Říkali mi že jsi po smrti své sestry trochu tichá.." řekl muž a nervózně se podíval na hodinky. " Kolik vám platí můj otec za to ,že tu semnou ztrácíte čas?" řekla dívka chraplavým hlasem a tázavě se podívala na muže. " Myslím že kvůli tomu tady nejsme." " Chci jít domů" řekla dívka a hlas se jí klepal ještě víc " Dobře, tak mi něco řekni a pak.." "Teď! Chci jít domů!" zařvala dívka a muž si do notesu zapsal nějaké poznámky " Dobře, příští sezení bude za dva týdny, zatím nashle." " Radši sbohem!" řekla dívka otevřela dveře a prozhlédla se po studené bílé chodbě. Naproti dveřím na lavičce seděl její otec. Při pohledu na svou dceru se rychle zvedl a podával jí kabát " Tak jaké bylo sezení?" pronesl otec s úsměvem " Nic moc! Jen ti ten chlap teď potvrdí že jsem blázen!" řekla dívka hnusně a rychlými kroky šla přes chodbu ke schodům. Za sebou ještě slyšela úryvky psychiatrova rozhovoru s jejím otcem ale všechny slova jí splívaly v hlasité šumění které se každým krokem vzdalovalo. Dívka rychle seběhla schody a vyšla z hlavních dveříb. Všude bylo bílo. Listy ze stromů yly schovány pod tlustými jvrstvamy sněhu a na opadaných větvých seděli havrani. Lidé venku jí připomínali křečky kteří běhají v kole. Všichni nosili vánoční dárky, stromky a spoustu tašek. Dívka šla, nevěděla kam. Jen ať už jsem od té blbé nemocnice. Dostávala se stále víc k centru města. Všimla si jedné ulice která byla plná stánků. Vešla do ní, chtěla koupit dárek pro jedinou osobu kterou kdy milovala a která kdy milovala ji. " Slečno nechcete hodinky?" " Kupte si stromek, máme ty nejhezčí a nejlevnější stromky.." " Nebaví vás péct cukroví? Kupte si ho u nás!" " Chcete něco originálního pod stromeček?" Dívku ze všeho toho hluku bolela hlava. Zstalila se u jednoho stánku. Stál v něm starý muž se šedivým plnovousem a smál se. Na stolku měl položené váhy a krabičku od bot která sloužila jako pokladnička. Dívka v něm někoho poznala. Koho mi jen připomíná? Kdo to je? Odkud ho znám. Oči otevřela dokořán a a nehybně muže pozorovala. Ten si všiml dívčiny přítomnosti a usmál se. Dívka stála a jen na muže zírala. Stála by tam možná dlouho kdyby do ní někdo nenarazil. Odvrátila svůj pohled od muže a podívala se co prodává. Vedle stolku stála káď a v ní plavali kapři. Chudáčci malí, co jst komu udělali? Muž k dívce přistoupil blíž, nejdřív se podíval do kádě a pak na dívku, potom milým hlasem promluvil. " Nechcete si koupit kapra slečno? Jsou dobrý, nemaj ani moc kostí." Dívka se zaujatě dívala na jednu rybu tísnící se s desítkami dalších a zvedla pohled k muži. " Jo, hm." Nadechla se a ukázala na rybu kterou ještě před chilkou pozorovala. " Vybrala jste si moc dobře slečinko" řekl muž a zvážil rybu, dal jí do tašky a podal jí dívce. Ta mu podala peníze a už byla na odcodu když stařík promluvil " Ať vám chutná" usmál se. " Já jsem vegetarián" zašeptala dívka a zmizela v davu. Šla rychle, nepřemýšlela kam, nohy jí samy nesly. Po pár minutách se dostala k řece. Na toto místo si pamatovala. Byla tu na podzim. Od té doby se v jejím životě nic zvláštního, krom návštěv psychyatra, nezměnilo. Sníh u řeky byl ještě nedotčený, vydával zvláštní chroupavý zvuk kdykoliv na něj dívka stoupla. Přišla až ke břehu a otevřela tašku. Vyndala z něj rybu a zadívala se jí do studených očí. Políbila ji a natáhla ruce k vodě tak, že se její prsty dotýkaly ledov vody. Kapr jí lehce vyklouzl z prstů a skočil d vody. Buď aspoň ty šťastný. Když jsem nedokázala pomoci Dianě nebo tomu ptáčkovi, doufám že aspoň tobě pomůžu. Dívala se na hladinu vody která se zavlnila a pak už byl pryč. Dívka se ještě chvilku nehybně dívala do vody a potom se lehce zvedla a šla smrem k hřbitovu. Květinářství vedle bylo otevřené. Vešla dvnitř a koupila svíčky. Vyšla ven a začala se motat mezi náhrobky. Přišla k sestřině hrobu a všimla si už zapálené svíčky. Nervózně se porozhlédla po hřbitovu. Kdo to sem mohl dát? Že by nějaká její kamarádka? Dívka začala přemýšlet jaké kamarádky měla. Pokud si dobře vzpomínám tak její jediná kamarádka byla Sandra a ta jepřece mrtvá tak kdo to sem dal? Otec určitě ne, ten měl moc práce, obtěžovalo ho i dovézt mě na to sezení. Říkal že někam pospíchá a máma po tom, co se vrtálila z nemocnice se odstěhovala a pochybuju že by sem přijela jen aby zapálila svíčku na hrobu své dcery, vůli které se zhroutila... Tak kdo to mohl být? Tato otázka se jí neustále honila hlavou. Zapálila tedy i svíčku kterou před chvílí koupila, podívala se znovu na fotku své sestry a odešla. Sice bylo teprve 18:58 ale už byla tma. Dívka se tiše procházela ulicemi a došla na náměstí. Fascinovaně se začala dívat na velký strom na jehož konci byla veliká zlatá hvězda. Pod stromem byly děti a pod vedením nějaké ženy zpívaly vánoční koledy. Kolem dokola byly zase stánky kde se prodávalo všechno možné. Dívka došla k jednomu z nich a koupila velkého černého plyšového medvěda který měl na tlapičce srdíčko s písmenem D. Potom se pomalými kroky vydala k domovu. Chodila tmavými ulicemi. Dřív na ní působily deprsivně ale v poslední době se v nich cítila víc v bezpečí než na ulicích kde bylo hodně lidí. Pouliční lampy házely divné stíny které dívce připomínaly skvrny které byly na papíře a podle nich měla říkat co která jí připomíná. Při vzpomínce na první návštěvu u psychiatra se musela pousmát. Když jí doktor ukázal jednu skvrnu vzpoměla si na krvavou louži vedle Dianiného těla... Od té doby vystřídala doktorů kteří by jo dokázaly vléčit už 5.

Dívka přišla domů. Její otec seděl v křesle v knihovně a v ruce držel skleničku s medově hnědou tekutinou. " Kde jsi byla?" zeptal se a podíval se na svou dceru. Dívka se lekla ale nenechala na sobě nic zdát a proto s klidem odpověděla " Byla jsem venku." " A to je kde?" Nenechal se její otec odbít " Šla jsem za Dianou a taky jsem jí koupila dárek a.." Její otec se rychle zvednul a skleničku položil na bar " Co že jsi dělala? Natálie! Probuď se! Chápeš že je Diana mrtvá?!" chytl jí silně za paže a díval se jí přímo do očí. Dívka si v jeho očích všimla něčeho zvláštního, něco se mu v nich děsivě lesklo a bylo v nich vidět i zlo. Dívka se ho bála a tak se pomalými kroky přemisťovala ke dveřím. " Natálie! Probuď se! Ona je mrtvá! Chápeš to?!" neustále řval. Dívce se z očí začaly kutálet slzy a jako zaseklá deska v gramofonu pořád opakovala " Ne, prosím!". Už to nemohla vydržet, vyběhla z domu a utíkala, vrážela při tom do lidí kteří se za ní nechápavě otáčely. Doběhla až k hřbitovu. Za poslední dobu tu byla často. Vešla dovnitř a šla k sestřinému hrobu. Cestu už znala zpaměti a tak jí ani nevadilo že přes slzy nevidí. Koukla se na náhrobek, svíčky stále ještě hořely a tak si sedla do uličky a koleny si přitáhla k tělu. Připadala si tu v bezpečí. Dárek který měla pro Dianu jí položila vedle svíček které vydávaly krásné, ospalé světlo. Zadívala se na nebe, byl úplněk. Jen tak seděla a dívala se. Začlo sněžit. Dívka seděla a dívala se na krásnou noční oblohu která vypadala spíš jako kdyby jí někdo namaloval. Když se konečně trochu vzpamatovala koukla se na své náramkové hodinky. Bylo 00:01 24.prosince. " Šťastné a veselé Vánoce Diano." Šeptla tiše dívka a lehce se pousmála. Pak se zvedla a zmizela ve tmě.